Maskry tuleních mláďat a jak jim Greenpeace pomáhají
Je patnáctého března 1976 - čas na první
setkání s lovci tuleních mláďat. Dvě helikoptéry vyrážejí z hlavního
tábora, který si členové Greenpeace postavili na ostrově Belle Isle. Z
výšky šesti set metrů nad ledem je již viditelná krvavá stopa po lovu.
Kvůli zákazu přistání ve vzdálenosti bližší než 800 m od tuleňů
(kanadská vláda narychlo přijala zcela nesmyslný zákon na "ochranu
tuleňů", aby Greenpeace zabránila protestovat proti masakrům) se
aktivisté musí přiblížit pěšky. Led se jim pohybuje pod nohama. Vzduch
je plný zvuků.
Zatímco jsou masakrována naříkající mláďata,
jejich matky jsou zcela bezmocné. První den protestu zahájil člen
Greenpeace Al Johnson tím, že zakryl tulení mládě vlastním tělem. Lovec
s nožem, který chtěl z mláděte stáhnout bělostnou kůži, byl najednou
bezmocný. Tato akce se opakovala znovu a znovu. Když nastala noc,
helikoptéry odvezly členy Greenpeace zpátky na Belle Isle. Bouře se
zhoršila, vítr vanul rychlostí až 160 kilometrů v hodině. Když
aktivisté Greenpeace dorazili zpět na základnu, své tábořiště už
nenašli. Bouře smetla stany, osobní majetek a veškeré vybavení z
ostrova do moře...
Kampaň proti masakru tuleňů na ledových
pláních New Foundlandu trvala celkem sedm let. Pak nastal zlom. Byla
vyzkoušena metoda protestu, kterou v roce 1976 Greenpeace samo zavrhlo.
Tulení mláďata byla zachráněna tím, že jejich kožíšek byl "znehodnocen"
neškodnou zelenou barvou. Dne 11. března 1982 poslanci Evropského
parlamentu odhlasovali zákaz dovozu tuleních kožešin do Evropského
společenství.
úryvek Z knihy The Greenpeace Story od Michaela Browna a Johna Maye